Inspirativní hosté: Bianca Centrone

Aug 22

V našem žurnálu na Casa Linum rádi představujeme inspirativní hosty, kteří u nás pobývají. Nedávno jsme ubytovali Biancu Centrone, historičku původem z Itálie, jejíž práce nás velmi zaujala. Bianca v současnosti dokončuje doktorát na katedře historie Princeton University, kde také vyučuje psaní v rámci Princeton Writing Program. Do Zlína se vrací opakovaně, protože součástí jejího doktorandského výzkumu je i zdejší průmyslové a kulturní dědictví.

Bianca se specializuje na dějiny průmyslu, ekonomických idejí a hospodářských prostorů. Ve svém výzkumu se zaměřuje na nadnárodní šíření výrobního know-how a na materiální i sociální aspekty hospodářské transformace. Její současná práce zkoumá, jak majitelé podniků v Evropě 20. století usilovali o industrializaci svých továrních měst jako o modely pro novou národní i mezinárodní ekonomiku.

Po dvaceti hodinách ve vzduchu během pěti dnů si s úlevou vydechnu. Ukradnu si jen pár tichých hodin, než se den zaplní výukou a psaním.

Zachumlaná v křesle Adirondack vytahuji z tašky The Years a nechávám se unést prudkým rytmem slov Annie Ernaux: bezmyšlenkovitým během života – usazení se v učitelské práci na francouzském venkově, poddání se útěšnému příslibu rodiny a materiálního blahobytu. Dívá se zpět na své mladší já. Zárodek spisovatelského snu je vepsán do vzpomínek na provizorní domovy. Dámská ubytovna v Rouenu, byt ve Finchley, penzion v Římě. „Tohle jsou její já.“ „Předmětem touhy není budoucnost, ale minulost.“ Usměju se, protože její minulost je mou přítomností.

Příjezd do Zlína v plném rozkvětu jara se stal cenným každoročním rituálem. Poprvé jsem přijela ještě na začátku doktorského studia. Seskočila jsem z příkrého schůdku vlaku rovnou na štěrk. Byl větrný den a ulice během pracovních hodin zely prázdnotou. Ve vzduchu byl cítit pach gumy. Měla jsem se ubytovat na ubytovně, ale místo toho jsem se vydala po zarostlých kolejích mezi cihlovými továrními budovami.

Přijela jsem ze svého malého průmyslového města na severozápadě Itálie. Při listování dokumenty místní firmy Olivetti jsem narazila na dopis švýcarského architekta Le Corbusiera. Oznamoval, že návštěvu továrny odloží, dokud nedokončí urbanistický plán pro nový Zlín. (Byl rok 1935. Nakonec se nerealizoval ani jeho plán pro Zlín, ani pro Ivreu.) To místo jsem neznala, a tak jsem začala pátrat dál. Ozvěny mezi oběma městy byly příliš nápadné, než aby šlo jen o náhodu. Baťa i Olivetti na počátku 20. století navštívili Spojené státy. Oba se stali starosty svých měst a vybudovali rozsáhlé čtvrti a zařízení pro zaměstnance. Pro mou práci bylo nejslibnější, jak těsně byli oba spjati sítí společných ambicí, výměn a projektů, které měly přepsat budoucnost průmyslového života. Rozhodla jsem se přijet a přesvědčit na vlastní oči.

Byl rok 2019 a náhodný archivní objev se od té doby rozvinul do projektu, který mi pravděpodobně zabere celé desetiletí. Naučila jsem se česky a prošla důkladným školením v dějinách průmyslu, střední a východní Evropy a urbanismu. Nechat se nasměrovat jediným dopisem je přesně ten druh zvláštnosti, který je historikům vlastní. Nikdy se nechceme úplně usadit, nikdy se spokojit s tím, co už víme. Je to vzdání se jistot, které v sobě nese novou, nepostradatelnou krásu – učíme se být doma sami v sobě i na místech (a v časech), kam nepatříme.

Město jsem zpočátku zkoumala prostřednictvím toho, co mi bylo důvěrně známé: cihlových továren, plánů organizace výroby, stavebních plánů a dělnických domů – věcí, které jsem chápala ze svých zkušeností a studia. Stejně jako tehdy, když jsem šla po zarostlých kolejích, nechala jsem se postupně unést rytmym nového prostředí a snažila se mu porozumět na jeho vlastních podmínkách. Četla jsem paměti a stohy dokumentů, mapovala každý dům i uličku, abych objevila dřívější podoby a skryté příběhy. Povídala jsem si s lidmi, navázala přátelství a v obchodech, archivech i muzeích jsem dostala tolik pomoci a laskavosti. V místní knihovně mě však často napomínali za můj americký zvyk sedět s nohama na židli.

Ale cíleně jsem vyhledávala i pocit, že nikam nepatřím – loudala jsem se za turistickými skupinami, bloudila pavilony a zahradami nemocnice. Dlouhé odpoledne jsem trávila v Komenského sadech na vzorované dece z místního obchodu, která mi dodnes leží na posteli. Jedla jsem pečené brambory a četla své oblíbené autory: Marguerite Durasovou, Alana Hollinghursta, Gartha Greenwella, Lucii Berlinovou, Eve Babitz, Nicole Krauss, básně Franka O’Hary a Teda Berrigana. Stejně jako Ernaux své pomíjivé domovy, i já jsem si jejich slova pevně spojila s teplými tóny moravského léta. Zamilovala jsem si kavárnu Jedním tahem, kde jsem chroupala chléb a probírala se archivními seznamy. Večer, zpět v Casa Linum, jsem třídila materiály pod třešní, ze které jsem bosa trhala plody. Život kolem mě plynul, zatímco jsem si dopřávala zvláštní teplo spočívající v tom být zároveň usazená i odtažitá.

Když jsem loni v červnu ze Zlína odjížděla, nesla jsem si nový pocit. Po několika strávených létech v Česku jsem vždy věděla, že se další rok vrátím. Vždycky jsem nechala něco nedodělaného a udržovala si v hlavě seznam toho, co mi bude chybět. Letos dokončuji doktorát. Konečně už vím dost, abych mohla sepsat kapitoly. Stejně jako jsem poznávala město skrze jeho prostory, každou kapitolu formují klíčová místa Zlína a Ivrey: továrna, domov, nemocnice, kancelář. Samozřejmě se vrátím – čeká mě tu ještě hodně práce, než z toho bude kniha.

Teď ale, v naléhavosti dokončování disertace, vnímám čas jinak než Ernaux. Její nostalgie ji táhne do minulosti s pocitem ztráty a touhy. Výzkum naopak vyžaduje jistou trpělivost – ochotu vzdorovat tahu budoucnosti. Ve Zlíně jsem se pohybovala mezi minulostí a přítomností. Když si dovolím být v obou, necítím lítost. Jen vědomí, že se sem mohu kdykoliv vrátit a v nějakém malém ohledu tohle místo považovat i za svůj domov.